Kromě toho od Ingridy dostal ještě plochý balíček. Když jej rozbalil, nedočkavě ho pozorovala. Byla v něm dlouhohrající deska. Na laminátovém obalu byla fotografie tlustého muže ve známé uniformě a přilbě londýnských strážníků. Měl dlouhé husté kníry a ruce v pletených rukavicích držel s roztaženými prsty na břiše. Stál před mikrofonem starobylého typu a soudě podle jeho výrazu chechtal se na celé kolo. Nápis na obalu prozrazoval, že se jmenuje Charles Penrose. Název nahrávky zněl The Adventures of the Laughing Policeman, Dobrodružství smějícího se policisty.

Ingrid šla pro gramofon a položila jej vedle otcovy židle na podlahu.

"Nejdřív si to poslechni," řekla."Je to k zešílení!" Vytáhla desku z obalu a podívala se na štítek.

"První písnička se jmenuje Smějící se policista. To se hodí, ne?"

Martin Beck se sice v hudbě moc nevyznal, ale hned poznal, že to je nahrávka třicet, čtyřicet let stará, ne-li starší. Uvědomil si, že tu písničku slýchal v dětství, a najednou se mu vybavila i slova:

Až toho policajta potkáš a on se bude smát, korunu mu dej, že je mu hej, ať vidí, že ho cenit znáš.